Kája je devatenáctiletá studentka sociální činnosti v Brně. Má mladší sestru, která taky spolupracuje s organizaci IQ Roma servis. V průběhu života se její vztah ke studiu nějak zásadně neměnil a školu vždy vnímala jako místo, kam jednoduše musí chodit. Zároveň ale říká, že si nedokáže představit, že by nechodila na střední školu a nechápe ty, kteří se po základní škole rozhodnou jen sedět doma a být závislí na někom jiném. Považuje za důležité úspěšně složit maturitu, která ji čeká na jaře 2023. Poté by ráda nastoupila na Sociální pedagogiku na Masarykově univerzitě. Nebrání se ale ani jiným oborům souvisejícím s pedagogikou nebo sociální prací a to i proto, že ji vždy bavila komunikace s lidmi. Do budoucna uvažuje například o práci v mateřské škole.

Aktuálně je jejím velkým koníčkem sledování filmů a seriálů všemožných žánrů. Ačkoliv nejčastěji se dívá na filmy v češtině, uznává, že některé snímky mají tak špatný dabing, že je lepší je sledovat v originále a procvičovat si tak cizí jazyk.

Kája vzpomíná, že když bylo studentům z IQ Roma Servis poprvé nabídnuto vyrazit na zahraniční stáž, spousta z nich se pro možnost nadchla. Nakonec jich ale překvapivě vyrazilo jen pár. Naopak sama Kája říká, že se od mala do všeho hnala po hlavě a musela být „všude, kde se něco dělo”. I z toho důvodu se rozhodla v rámci ROMAS absolvovat několikadenní pobyt v Budapešti, kde trávila čas se studenty z Maďarska a Slovenska, a také camp a individuální stáž v Bratislavě. Vnímá, že se jedná o mimořádné příležitosti, kterých by bylo škoda nevyužít: „Jako jet někam jen tak na týden se vším všudy a ještě se něco dozvědět, to se člověku jen tak nenaskytne.” Vyhovuje jí, když má možnost podílet se na denním programu a vybírat si místa, která navštíví. Zatím si ale netroufá vyrazit do zahraničí na více než čtrnáct dní a také se vyhýbá cestování letadlem, ze kterého má strach.

Protože má Kája pocit, že nemluví příliš dobře anglicky, uvítala možnost jet na Slovensko i proto, že se zde bez problémů domluví česky. Uklidňuje ji také myšlenka, že kdyby se cokoliv stalo, jednoduše se ze sousedních států dostane zpět do Brna.

Rodiče se o Káju před odjezdem do zahraničí nejdříve báli. Ona se však nenechala odradit, a to ani skutečností, že vlastně vůbec nevěděla, co ji čeká: „V Budapešti jsem věděla, jak to zhruba bude, ale když jsem jela na to Slovensko sama, tak jsem vlastně nevěděla, do čeho jdu. Jen jsem prostě věděla, že bude sranda, to bylo tak vše. Nedokázala jsem si představit, co se tam bude dít, ale to, co jsem nakonec zažila, fakt stálo za to. To jsou nepopsatelný věci.” Kromě strachu rodičů musela Kája překonat před odjezdem i další překážky, jednu chvíli to dokonce vypadalo, že nebude moct odjet. Nakonec se ale nenechala odradit a do Bratislavy vyrazila.

Během své stáže v Bratislavě si Kája uvědomila, že mezi lidmi z Česka občas kolují o Slovensku různé více či méně pozitivní předsudky. Díky pobytu si tak na slovenskou kulturu mohla udělat vlastní názor. V rámci svého projektu se na Slovensku setkávala s Romy, zjišťovala, jaké mají sny a sepisovala jejich příběhy. Dospěla k závěru, že Romové mají navzájem mnoho společného, bez ohledu na to, v jaké zemi žijí. Navštívila mimo jiné romskou osadu v Plaveckém Štvrtku, což je místo, kam by se dle svých slov určitě jen tak sama nedostala. V paměti jí nejvíc utkvěl příběh dívky, která úspěšně dokončila střední školu, ale stále se cítila být s osadou silně spjatá: „Ona si šla prostě za svým. Když jsem se jí zeptala, jestli by to nechtěla změnit, tak řekla, že už by ani nedokázala tu osadu opustit a žít někde jinde. Že ona už je prostě tak zvyklá.”

Kája se podělila také o historku, kdy se jí podařilo v Bratislavě setkat se a vyfotit s jednou populární slovenskou influencerkou. I díky tomuto zážitku si ověřila, že jsou lidé naživo mnohdy úplně jiní, než jak se prezentují na sociálních sítích.

Během stáží potkala Kája dle svých slov plno skvělých lidí, kteří pozitivně ovlivnili její pohled na svět a s nimiž ji pojí hodně zábavných vzpomínek: „To je nezapomenutelný ty zážitky, fakt doslova nezapomenutelný, co všecko se tam dá zažít. Třeba když nás posílali spát a my jsme utíkali. Vždycky jsme chodili spát pozdě. Tam když se hraje a když se zpívá tak nic nenaděláš.” S některými z těchto lidí je v kontaktu doposud. Tyto zahraniční vztahy považuje za speciální i kvůli jedinečnosti osobního setkání: „My nemáme možnost se vidět vícekrát do roka, máme tu možnost jen jednou za rok. A tím je to možná jinačí.”

Nyní si Kája uvědomuje, že je díky pobytům samostatnější. Pokud bude mít příležitost zase někam odjet, ráda ji využije, a to i kdyby kvůli případné jazykové bariéře měla s novými přáteli komunikovat tzv. rukama nohama. V budoucnu by chtěla vidět například Londýn, Paříž a Amsterdam, nebo si užít dovolenou na Bali. Ráda by své zkušenosti ze zahraničních pobytů předala i dalším studentům a kdyby měla možnost, pobavila by se s nimi o tom, proč si myslí, že je dobré takovou zkušenost podstoupit. Těm, kteří se stále nemohou rozhodnout, zda někam odjet nebo ne, vzkazuje následující: „Ať neváhají. Aspoň tak víc poznají sami sebe, co dokážou a v čem jsou dobrý.”