Marilin je studentkou třetího ročníku, ráda zpívá a krom toho je to odvážná holka. Letos o prázdninách se Mari vydala jako dobrovolnice Evropské dobrovolné služby na dětský letní tábor v Maďarsku. Program je součástí aktivit Vzdělávacího programu Gendalos, který spolu s partnerskou organizací SVČ Lužánky nabízí mladým lidem ze znevýhodněného prostředí možnost podívat se do zahraničí, rozšířit si obzory a poznat nové kamarády. Projekt trval dva týdny, Mari během něj navštívila dva dětské tábory, mluvila jen anglicky nebo romsky, učila se hrát na ukulele a spala v jurtě. O tom, co všechno člověk zažije, když se vydá do neznáma, jsem si s Marilin povídala pár týdnů po jejím návratu.

Mari, proč jsi chtěla vyrazit do zahraničí? Co byl hlavní důvod?
Hned jak jsem se o tom dozvěděla, že je taková možnost někam jet a někam se vydat, tak jsem o tom ani moc nepřemýšlela a hned jsem řekla: „Jo, jedu!“
Strašně mě zajímalo, jak to tam vypadá, jací jsou tam lidé a jak to tam vůbec všechno probíhá. V minulosti jsem byla na dovolené s rodiči, ale nikdy jsem nebyla takhle někde sama.
Když jsem to řekla našim, ptali se, s kým tam jedu… a já že tam jedu sama. Tak se na mě podívali a ptali se, jestli jsem se nezbláznila. Báli se, že mě někdo znásilní a ukradne… vymlouvali mně to a říkali mi, že to nedopadne dobře. Jenže já si šla za svým, poslechla jsem si jejich názor a řekla jsem jim svůj. Vysvětlila jsem jim, že nejedu nikam na dva roky, ale jen na dva týdny, a že všechno bude v pohodě.

Jaká byla tvoje cesta do Maďarska, jak to probíhalo?
Tak, cesta pro mě byla dlouhá a únavná, cestovali jsme čtyři hodiny. Po cestě jsem si povídala s dobrovolnicí Majou, která mě doprovázela, o všem, čeho jsem se bála. Maja mě uklidňovala, že tam určitě budou příjemní lidi, že budu rozumět anglicky, že se nemám ničeho bát. Když jsem vystoupila v Budapešti na nádraží, tak jsem tam hned viděla Romy, hned jsem je poznala. Prodávali na nádraží květiny a bylo to tam moc krásný. Všude byly kytky a lidi a všechno bylo jiné. Už tam byl dobrovolník Jula, který nám pomohl s kufry do tramvaje, a jeli jsme přes město. Z tramvaje jsem viděla celé město, hrozně se mi líbilo, hlavně krásný zlatý most. Byl tam úplně jinej vzduch. Jen co jsme sedli do auta, koukl na mě a říká „Džanes Romanes?“ a už jsme se bavili romsky.

Jak to probíhalo na táboře, co jsi dělala?
Všechno jsem si představovala úplně jinak. Myslela jsem si, že se budu starat o menší děti. Ale přijela jsem tam a byli tam prostě teenageři, kteří byli staří jako já. Hráli jsme s dětma, zpívali, učila jsem se na ukulele – vůbec mi to nešlo, ale to nevadí. 🙂 Vařili jsme tam, pomáhala jsem jim tam uklízet.

Jaké děti byly na projektu?
Všechny děti na táboře se znaly, byl to v podstatě rodinnej tábor. Všechno to byly romský děti. Asi čtvrtej den tam přišla jejich rodina, se kterou jsem se seznámila. Moc jsme si nerozuměli, protože každý z nás mluvil jinou romštinou, ale dorozuměli jsme se.
Jak reagovali ostatní na táboře na to, že takhle sama cestuješ?
Divili se, že mi je ještě sedmnáct a že ještě nejsem plnoletá, a říkali mi tam „Miss Brave“, protože jsem se vydala na tak dlouhou cestu sama. Říkali, že mi fandí a že to mám vydržet. Byla jsem na tomhle táboře pět dní a po pěti dnech jsem jela na jiný tábor. Po těch pár dnech jsem odtamtud nechtěla pryč, se všema jsem se loučila a už mi chyběli, ale už jsem zase chtěla vidět něco jinýho. Pak jsem si teda zabalila kufry a zase šel na mě ten pocit, že zas nevím, kam jedu, a zase jsem se bála, jestli se skamarádím s těma novýma lidma a jestli tam s někým budu vůbec mluvit.

Jak to probíhalo na tom druhém táboře?
Hned po příjezdu jsem viděla, že to byl takovej přírodní tábor: byly tam koně, zápach koňů, sláma, nebyly tam koupelny, viděla jsem kadibudku a jurty – obrovský stany pro pět lidí. Byla jsem v šoku, vůbec jsem nemluvila a jen jsem si myslela „Pane Bože, já tady nechci být.“ Všechno na mě v tu chvíli spadlo a všichni mi začali chybět. Dostala jsem zkrat, sedla jsem si a nevěděla jsem, co budu dělat. Pak byl oběd a u toho mě koordinátor tábora představil děckám. Bylo tam asi dvacet děcek. Hned po obědě za mnou přišly tři holky, který byly z dětskýho domova. Byly to Romky, ale nevyrostly v děcáku a byly z Rumunska. Seznámily jsme se a byly strašně příjemný. Bála jsem se, že budou namyšlený a budou se povyšovat, ale to vůbec. Tak už to ze mě trochu padalo potom.
Večer jsem byla strašně ze všeho unavená a šla jsem spát už v deset. Přišla jsem do jurty a přemýšlela jsem asi pět minut o tom, jestli si tam lehnout na matraci na zemi. Nakonec jsem si řekla, že nebudu rozmazlená, vzala jsem si pyžamo a šla spát. Hned jsem usnula jako děcko, takhle dobře jsem se nikdy nevyspala. Druhej den jsem se zvládla umýt ve sprše, která se skládala z barelu a z kamen a cítila jsem se jako nová. Nakonec jsem ani nechtěla odjet, protože jsem si tam tak zvykla, že bych tam byla klidně i rok. Všichni byli hrozně příjemní a pořád se o mě starali.

Co tvoje angličtina po projektu? Zlepšila se?
Zlepšila se mi v tom, že rozumím a že už dokážu rozlišit ty slova. Když jsem se dívala na různý anglický seriály, tak jsem vůbec ničemu nerozuměla. Teď už to dokážu rozlišit, i když mi to trochu dýl trvá, ale nějak tu větu zformuluju. Zlepšila se mi tak o 30 % maximálně a já jsem za to strašně ráda. Mluvila jsem, učila jsem se i maďarsky slova „prosím“ a „děkuju“.

Co nejcennějšího sis odnesla? Změnilo se v tobě něco?
Uvědomila jsem si to, že si musíme vážit toho, že máme sprchu a záchod, kterej splachuje 🙂 , ale že to nejsou nejdůležitější věci a že i bez nich se dá žít. Uvědomila jsem si, že se nemám bát a nemám se pořád schovávat a říkat „Ne, já nechci…,“ ale že mám vstoupit vpřed a říct si „Ty to dokážeš, nebuď srab.“ Získala jsem tam sebevědomí, mluvila jsem s novýma lidma, našla jsem si nový kamarády a jsem s nima pořád v kontaktu. Často si píšeme a plánujeme, že se tam uvidíme zase příští rok. Jsem ráda, že jsem jela a že jsem se na to nevykašlala, protože takovou zkušenost nikde nenajdu.

Změnila tahle zkušenost nějak tvůj vztah k lidem z jiných zemí?
Před tím, než jsem jela, tak jsem si vždycky říkala, že až budu dospělá, dokončím si školu a budu mít práci a našetřím si peníze, tak budu cestovat. Miluju Brno, mám tady rodinu, ale chtěla jsem se vždycky někam podívat. Vždycky jsem si tohle říkala, ale doopravdy jsem tomu nevěřila – vždycky to byla jenom myšlenka. Ale teď, když jsem se vrátila a už jsem někde byla, tak jsem si stoprocentně jistá, že prostě budu cestovat a nechci nějakej závazek nebo něco, co mě tady bude držet. Chci být volná a chci něco vidět v životě.

Kam tě to táhne teď, co bys ještě chtěla objevit?
Pořád mám v hlavě Turecko, ale mamka mi řekla, že mě tam nepustí. Tak přemýšlím o Španělsku… Chtěla bych zase vidět jinou kulturu, jinou hudbu, jiné jídlo… Maďarskem to nekončí.

Dokážeš si představit, že bys byla v zahraničí třeba měsíc?
Klidně bych tam byla i dva měsíce. Ale to bych musela domluvit s mamkou a s taťkou. Doufám, že je přemluvím. I moje nejlepší kámoška o tom přemýšlí, ale neví, jestli ji pustí babička. Tak doufáme, že pojedeme příští rok spolu.
O tom, co jsem zažila, vyprávím kamarádům, že to bylo dobrý a že toho nelituju. Říkají, že jsem dobrá, že jsem to vydržela. Oni by nešli, říkají, že jsou zvyklí na svůj život. Nechtěli by se sami podívat nikam jinam. Třeba s rodiči jo, ale takhle sami ne.

Poslední otázka – ochutnala jsi pravý maďarský guláš?
Jo hned první den, kdy jsem tam byla. Ráno jsem vstala a už jsem cítila nádhernou vůni. Říkám si Co to je? Za barákem dělali guláš v kotli na ohni. Bylo to strašně dobrý a hodně slaný.

Evropská dobrovolná služba je financována z grantového program EU – Erasmus+.